Neuvěřitelný románově zpracovaný skutečný příběh Josefa Kasala, rodáka z Čáslavska, který přežil zajetí na Sibiři a Uralu během 1. světové války.
Narodil se jako druhé dítě z devíti do rodiny chalupáře ve vesnici Adamov. Již v 15 letech převzal od otce vedení hospodářství a ve dvaceti koupil malý statek v Čáslavi. Jeho další plány zhatila mobilizace v roce 1914. Byl jedním z prvních vojáků, který padl do ruského zajetí. Zažil strach, zoufalství, bolest a hrůzy, které sebou nesl pád carského režimu, ale poznal i opravdové přátelství a cenu odvahy pouštět se do řešení situací, které vypadají beznadějně. V tom všem mu pomáhala jeho láska k hudbě a koňům.
Nevšední příběh založený na pamětích, které Josef Kasal sepsal na konci svého života, se stal základem knihy, kterou napsala jeho vnučka.
„Chceš si na něho sednout?“
Strašně jsem se lekl. Otočil jsem se po hlase a vidím usmívajícího se kočího. Ztratil jsem v tu ránu řeč, a tak jsem jenom kývnul. A najednou jsem seděl na tom nejkrásnějším koni na světě. Kočí mi ukázal, kde se mám držet za ohlávku a vydal se s námi na cestu kolem dvora, který se mezitím vyprázdnil, protože se všichni nahrnuli do hlavní budovy pivovaru nebo co nejblíž k jejímu vchodu. Kůň šel klidně, snad o mně ani nevěděl. Zato já jsem ho cítil celým tělem. Vnímal jsem jak dýchá, jak mu tluče srdce i jak se pode mnou pohybuje každý jeho sval. Pustil jsem se jednou rukou a začal ho hladit po hřívě. Temně hnědé žíně mi klouzaly mezi prsty a já si je na ně navíjel jako prstýnky. Kočí se smál a dál pokračoval v cestě kolem dvora.
„Pane Bože“, modlil jsem se, „ať tohle nikdy neskončí...“
Před dvěma dny…
… to bylo hodně ošklivé, ale nebylo to nic proti tomu, co se strhlo teď. Nepřítel nás měl jako na dlani a my neměli šanci se bránit. Skočil jsem do nejbližšího příkopu a tiskl se k zemi. Za chvíli vedle mě ležel i Josef Dušek. Vypadal strašně. Tvář měl poškrábanou do krve od toho, jak spadnul přímo do bodláčí.
Střelba z pušek byla jenom předehra k dělové palbě. S tou se rozpoutalo peklo. Nekonečné rány, výbuchy, hlína lítala do vzduchu a sypala se na nás. A náhle bylo ticho ticho.
Ohluchnul jsem. Napadlo mě a v tu chvíli slyším Josefovo: „Kurnik šopa, co to, znamená?“. Ale to už jsme viděli chlapy, co byli před námi, jak pomalu nejistě vstávají a rozhlíží se kolem. Stoupli jsme si taky. Za chvíli byla planina plná nechápavě se tvářících vojáků rakousko-uherské armády. A potom jsme vydechli úlevou. Náš rotmistr se vzdal. Uvázal na bajonet kapesník a zvedl ho k nebesům. Nevěděli jsme v té chvíli, co to pro nás znamená, ale byli jsme šťastní, že žijeme….“
Vzpomínám, jak jednou, …
… bylo to tuším v únoru, doprovázela naše kapela opločence, tedy záložáky, co odjížděli po řece na slavnostně ozdobených saních do války. Vpředu seděl vozka a za ním dva vojáci v dlouhých kabátech s kožešinovou čepicí na hlavě. Těch spřežení byly desítky. Byla to tehdy veliká slavnost, která na břeh Irtyše vylákala snad celé město. Obyvatelé jásali a mávali na vojáky, kteří si s jásajícím přihlížejícím davem v křiku nezadali a při tom mávali svými kinžály. Všichni, co byli tenkrát na břehu, doprovázeli své hrdiny až za město a my jsme museli jít s nimi. Jenomže mrzlo a my byli dechová kapela. Nejdřív zmlkly žestě a zanedlouho zamrzly i dřevěné nástroje. Tak jsme šoupli inštrumenty do podpaží a začali zpívat. Po našem, a tak ruské vojsko odjíždělo do války v doprovodu českých písniček. Češi, co tam mezi diváky byli, se mohli potrhat smíchy….“
Jako malá holka jsem milovala dědečkovo vzpomínání na jeho zajetí v Rusku během první světové války.
Když jsem byla větší, slíbila jsem mu, že o tom napíšu knížku. Děda se jen smál.
Jsem ráda, že jsem svůj slib splnila. Jemu už radost neudělám, ale snad potěším čtenáře vyprávěním o tom, jak jako mládenec z malé české vesnice statečně a často chytře vzdoroval nástrahám a nepohodlí zajetí, odloučení od rodiny, strachu a nejistotě, a to jak na Sibiři, tak v těžkých podmínkách Uralu. A jak ho v zajetí držely nad vodou dvě jeho lásky. Hudba a koně.
Kniha by nevznikla bez vzpomínek, které dědeček zaznamenal na sklonku svého života. Ty se staly základem mého vyprávění.
—Jaroslava Barbara Sporková